Oči kůže aneb vnímání architektury celým tělem

K současné architektuře a jejímu zobrazování, stále více zprostředkovanému digitálními obrazy a rostoucím využitím umělé inteligence, přistupujeme pod silným vlivem důrazu na vizuální stránku. Privilegované postavení, které tomuto nejbezprostřednějšímu z našich pěti smyslů přisuzujeme, úzce souvisí také s tím, jak se architektura a interiérový design v posledních letech stále výrazněji propojují s obory a uměleckými disciplínami přesahujícími jejich vlastní rámec, jako jsou například móda či gastronomie. V konečném důsledku je tak vše redukováno na reprezentaci v podobě dokonalého obrazu toho, co je navrhováno, realizováno a následně komunikováno veřejnosti.

Jak se však pravidelně stává, i tento trend se začíná oslabovat. Podobně jako v případě sociálních sítí, kde dnes sledujeme rostoucí uvědomění si hodnoty prožitků, které není nutné okamžitě sdílet, dochází k obdobnému posunu i v architektuře. Navrhování prostoru a jeho obálky ustupuje znovuobjevování dalších smyslů, přičemž do popředí se dostává hmat.

Již v roce 2005 finský architekt Juhani Pallasmaa ve své knize Oči kůže formuloval teorii architektury jako multisenzorického zážitku, nikoli jako čistě vizuálního umění. V tomto pojetí hmat sehrává klíčovou roli prostředníka mezi tělem, chápaným jako nezbytný nástroj prožívání, a vystavěným prostředím. Dnes, více než dvacet let poté, sledujeme na mezinárodních architektonických událostech konečně výrazný odklon od dosud dominantního, uhlazeného a esteticky sterilního minimalismu.

Textury, zkoumání materiálu v dimenzích přesahujících pouhé dvě složky podílející se na utváření obrazu, spolu s bezprostřední zkušeností se dostávají do popředí, a to již v oblasti deskových materiálů, které jsou z definice dvourozměrné. Koncept povrchových úprav tak vstupuje do nové, plné a dynamické kapitoly, otevírá podnětné a ambiciózní návrhové scénáře a překračuje své tradiční oblasti použití i vnímání. Bříška prstů při letmém dotyku povrchů odhalují komplexní, mnohovrstevnatou hodnotu materiálu v jeho plnosti a přinášejí z této zkušenosti radost.

Poslední ročníky veletrhu Cersaie v Boloni a milánského Design Weeku představily autentické, hmotné materiály, které lze ve značné míře vnímat nejen zrakem, ale i dotykem. Spolu se znovuobjevováním hodnot a estetiky minulosti, podpořeným přijetím určité „dokonalé nedokonalosti“, se do popředí dostávají povrchy zdůrazňující strukturu, pórovitost a nepravidelnost.

Pravdivost materiálu se promítá i do konkrétní praxe, tedy do cíleného výzkumu výrobců zaměřeného na povrchové úpravy, které zvýrazňují a doplňují vnímání technologických řešení v architektuře. Patří sem například kartáčování, pískování či vtiskování textur s konkrétními narativními kvalitami. Hmat při zkoumání těchto nových materiálů nelže, zprostředkovává mysli i emocím hustotu a teplo, které zrak může pouze tušit. V době digitálních simulací a dokonale komunikované reality se tak nedokonalost stává potvrzením autenticity a skutečné existence.

Z tohoto přístupu vyplývá i další aspekt. Z technického hlediska je návrh textur úzce spojen s architektonickým návrhem, zejména ve vztahu ke práci se světlem. Povrch s vlastnostmi, které zdůrazňují jeho vnímanou hloubku, interaguje se světlem a proměňuje stěnu v dynamický prvek, který se mění v průběhu dne při přirozeném osvětlení nebo v závislosti na světelném designu.

Architekti jako Peter Zumthor či Kengo Kuma ukázali, že právě hloubka určuje rytmus prostoru. Dnes se tento princip promítá do fasádních systémů i interiérových obkladů, které využívají trojrozměrnost k vytváření barevných a vizuálních vibrací, díky nimž se budova stává živým organismem.

Všechny fotografie © Nora Santonastaso